Rod Pleione Don 1825
Rostliny patří do čeledi Orchidaceae - Vstavačovité. Jako první ustanovil rod Pleione David Don v roce 1825, v knize
Prodromus Florae Nepalensis na základě dvou již známých himalájských druhů popsaných v roce 1806 Jamesem Smithem jako Epidendrum praecox a
Epidendrum humilis (dnes Pleione praecox a Pleione humilis). Jméno odvodil
Don od řeckého jména Pleione - matky Plejád, které Zeus přeměnil v holubice a přijal mezi hvězdy. (Samotná hvězda Pleione ze souhvězdí Plejád má například přibližně 50x větší zářivost než Slunce.) Později někteří významní
botanici jako Lindley, Reinchenbach a Hooker přeměnili rod Pleione na pouhou samostatnou sekci rodu Coelogyne. Až v roce 1903 botanik Robert Allen Rolfe definitivně znovu osamostatnil rod Pleione od rodu Coelogyne L.
Pleionky pocházejí z podhorských a horských oblastí Barmy, Bhútánu, Číny, Indie, Laosu, Nepálu, Taiwanu, Thajska a Vietnamu, kde rostou převážně na zmechovatělých půdách, skalách a kmenech
stromů v nadmořské výšce od cca 1000 do 4200 m. Některé druhy se vyskytují rovněž na živných lehkých propustných půdách travních společenstev.
Rod v současnosti čítá 19 známých druhů a 6 přírodních kříženců (Cribb) resp. 22 druhů a 5 přírodních kříženců (Torelli). Rozpor je ve dvou současně uznávaných taxonomiích.
Pleionky jsou velmi jednoduché orchideje, mající jednoletý vegetační cyklus (tzn. že rostliny během jednoho roku vytvoří novou pahlízku, která po odkvětu zahyne a z její báze vyroste nová). Životní
cyklus Pleionek má tři výrazné fáze. První - vytvoření nové pahlízky, druhá - dormance a třetí - kvetení. Tyto fáze jsou zřetelné jak u druhů kvetoucích zjara, tak u druhů kvetoucích na podzim.
Rostliny vytvářejí na jaře nové pahlízky, které mohou mít podle druhu různý tvar a barvu. Všechny zjara kvetoucí druhy mají pahlízky hladké, většinou kapkovitého tvaru. Barva může být od téměř bílé
přes světle zelenou až po hnědofialovou. Podzimní pleionky mají pahlízky mnohem variabilnější jak co do tvaru, tak barvy. Tvar pahlízek může být lahvovitý (P. maculata, P. praecox, P. vietnamensis a P. x lagenaria), zploštělý
(P. saxicola) nebo kapkovitý (kultivary s jarními druhy). Barva je od sytě zelené po hnědofialovou. Některé podzimní druhy mají pahlízky tečkované (P. praecox, P. x lagenaria, P. vietnamensis).
Z vrcholu pahlízek vyrůstají dle druhu jeden až dva řapíkaté, elipsovitě kopinaté a výrazně řasnaté listy, v průměru dlouhé cca 25 cm a široké 4 až 8 cm. Listy jsou opadavé a rostliny je shazují před zahájením dormance.
Pleionky kvetou na závěr svého vegetačního cyklu. Zjara kvetoucí druhy vykvétají v době po ukončení dormance od února do června. Obvykle před tvorbou nových listů, resp. pahlízek.
Pouze P. hookeriana a P. scopulorum kvetou v době, kdy již mají vyvinuté nové listy.
Podzimní druhy vykvétají, až na P. saxicola, v době kdy již shodily listy (P. saxicola kvete v době plného růstu listů), před
zahájením dormance. Nicméně v případě chladnějších teplot v letních měsících (červen, červenec) mohou podzimní druhy vykvést ještě v době vegetace, se zelenými listy. Často je rovněž možné zastihnout podzimní pleionky v květu s dosud neopadlými, nádherně zlatavě či bronzově vybarvenými listy.
Květy se skládají ze tří kališních a dvou okvětních lístků a trubkovitého pysku se dvěma až sedmi vnitřními lamelami.
Pleionky se mezi sebou velmi snadno kříží, a tak je známo z přírodních lokalit několik mezidruhových kříženců a druhových klonů. Mimo to existuje již několik stovek kultivarů.
Nahoru |
